Letošní prodloužený víkend na konci září jsme se vrhli do odvážného podniku výpravy na pokračování. Původně byl sice plánovaný druhý cíl poměrně vzdálenější, ale vzhledem ke stávajícím proti-epidemiologickým opatřením a kazícímu se počasí jsme, myslím, vůbec neprohloupili, a do Mostu se ještě rádi vrátíme. Tak jak to tedy bylo…
Den 1. Eliáš a cesta do Mostu
Kdo ze skautů v Karlovarském kraji by nevěděl o ponuré historii pracovních táborů v 50. letech v našem kraji, se o ní díky tematickému Svojsíkovu závodu v loňském roce nutně dozvěděl. O to bližší nám všem teď je pietní setkání u mohyly Eliáš každoročně pořádané skauty ze střediska Arnika Jáchymov.
Na setkání jsme vyrazili v sobotu 26. září ráno autobusem za doprovodu neutuchajícího deště. Ve Varech jsme na “Horním nádraží” nechali krosny v úschovně, aby nám zbytečně nemokly, a my se s nimi netáhli po jáchymovských kopcích. Za deště jsme přeběhli zpět na “Dolní nádraží” a na zastávce se spoustou dalších skautů počkali na autobus do Jáchymova. Než jsme dojeli na zastávku Abertamská zatáčka, byl už autobus úplně plný zejména zmoklých skautů.
Jak jsme vystoupili, oblékli jsme pláštěnky, a to i na ty, kdo se bránili, a vyrazili k mohyle. Cesta nám v drobném dešti a za doprovodu desítek dalších skautů utíkala velmi rychle, a tak jsme byli za pár chvil na místě, kde se pomalu scházely desítky nejen skautů.
I slavnostní nástup proběhl pod vlivem počasí ve velmi zrychleném tempu. Vyvěšení státní vlajky za znění skautské hymny následoval opravdu krátký proslov, a protože nejen počasí, ale ani anti-COVID opatření nepřála doprovodnému programu, vyrazili jsme zpět do Jáchymova chytit autobus do Karlových Varů.
Aby to nebylo tak snadné, Filip si cestou stihnul tak hloupě nakopnout palec, že jsme po krátkém vyšetření na jeho přání raději zavolali rodičům, aby si jej ve Varech převzali, než abychom ho, s možná zlomenou nártní kostí, vezli dál na výlet.
My jsme zatím “zakempili” na “Horním nádraží” v Karlových Varech, vyměnili mokré ponožky a boty za suché a počkali na odjezd náhradní autobusové dopravy. To by nebyl výlet vlakem, kdyby na něm nebyla výluka. Naštěstí jen krátká, a tak jsme v Ostrově nasedli do vláčku a vyrazili směr Most.
Cesta ubíhala rychle a zkrácená o peripetie s výlukou minula, než jsme se nadáli. A tak jsme za krátko v Mostě na nádraží udělali dokumentační foto nás a jednoho z našich budoucích cílů a naskočili na MHD směr Skautský dům.
Po rychlé exkurzi, co tu kde najdeme, jsme rozdělili klubovny, abychom se mohli ubytovat, a ještě skočit na rychlý nákup než začneme chystat večeři. Vybalili a zkompletovali jsme společné vybavení, co z něj každý vezl kousek, dali dohromady rozdělené zásoby a děcka zabírala území pro spaní. Trochu jsme jim udělali škrt přes rozpočet, když jsme jim připomněli, že musí spát s povinnými rozestupy. Ještě že jsme měli celý Skautský dům pro sebe, tak bylo reálné v našem počtu rozestupy dodržet.
Čekání na večeři si děcka zkrátila hraním klasických her, jako je Trh bezi-bezo či Předávání S a nebo Bez. Vždycky mě překvapí jak další generace tyhle hry neznají, a jak se vždy najde někdo, kdo velmi zábavně (ne-)snáší, že nemůže na princip přijít.
Teplá polévka završila zahřívací proces sobotního odpoledne a zbytek večera, než se odebrala na kutě, děcka strávila u deskových her.
Den 2. úkolovka na Reslu a rozhled z Hněvína
Na druhý den se počasí umoudřilo. Stále sice bylo pod mrakem, ale už nepršelo a tak nastal čas na trochu akce na čerstvém vzduchu.
Když jsme z důvodu kazícího se počasí začali zhruba 14 dní před výpravou zvažovat změnu původního plánu, a našli ubytování v teple v Mostě, trochu jsme váhali, co tu. Ale už po prozkoumání turistické mapy jsme byli vyvedení z omylu a zjistili, že v Mostě je spousta zajímavých míst pro naši výpravu, a nejsou vůbec daleko od místa našeho nocování. Třeba takový Resl, kopec, který je vidět z oken Skautského domu, a po jehož rozložitém vrcholu vede spleť turistických cest.
Po snídani se děcka rozdělila na tři družiny. Poladili jsme vybavenost družin chytrým telefonem s navigací a staženými mapovými podklady, zase zpět rozdali potřebné vybavení a zásoby na vaření oběda a pak už všichni netrpělivě čekali před domem na informace, co se bude dít dál.
Cílem bylo naučit se nebo si procvičit, jak(ne-)bloudit a naopak volit vhodnou cestu v neznámem terénu za pomoci GPS.
Družiny měly na začátku k dispozici pouze GPS souřadnice prvního stanoviště – každá jiného, a teprve, když na něj zdárně dorazily a splnily doprovodem zadaný úkol, dostaly souřadnice dalšího stanoviště.
Úkoly byly ve skrze recesního charakteru, aby utužily kolektiv, pobavily a zpříjemnily den. Jako postavit zvířátko z přírodnin kolem sebe, projit daný kousek trasy svázáni za kotníky nebo pro změnu odvést jednoho oslepeného člena družinky na následující stanoviště.
Asi nejnečekanějším úkolem a pro mnohé téměř nepřekonatelným bylo hodit žabku tak, aby alespoň pětkrát skočila. Po chvíli snažení, a že na stanovišti neměla družina strávit déle než čtvrt hodiny, si to Lukáš dával, jak se říká “na pána”. A co je důležitější bez ohledu na úspěšnost to od té doby zkoušeli při každé příležitosti všichni.
Mezi úkoly bylo také složit básničku s podzimní tématikou. Posuďte sami, jak se s tím jednotlivé družinky popraly.
Kačenka, Kamilka, Leontýnka a Nelča
Podzim přišel k nám,
spousty barev má.
Má barevnou paletu,
nabarví s ní planetu.
Hnědou, žlutou, červenou,
vymaluje před zimou.
A až od nás odejde,
bílá zima nadejde.
Lůca, Míša a Saša
Když se slovo podzim řekne,
každý, kdo to uslyší, se lekne.
Škola na podzim začíná,
Saša křičí: “Mami, chybí mi svačina!”
Za okny padá listí,
Lůca, pod peřinu sviští.
Míša ta to radši vzdává,
zase ji prý bolí hlava.
Dnes je podzimní výprava,
Baroš už to s námi nedává.
E.T., Justin, Lukáš a Luky
Dobrý den, celý den,
já jsem podzimní jelen.
Ujistím Tě pohledem,
že listí padá každý den.
Moje rohy krásně svítí,
i když slunce moc nesvítí.
Další částí programu tohoto výletu bylo si připravit oběd. A že času nebylo mnoho a zkušeností v družinkách také ne, zvolili jsme variantu minimalistickou – uvařit vodu na vařiči a v ní chvíli povařit instantní “ňamku”. Bylo to teplé, bylo to jedlé a dalo se to stihnout uvařit i sníst do půl hodinky. Podstatné bylo si ukázat, že teplé jídlo se dá uvařit i s minimální nesenou váhou za velmi krátký čas. Pan Pohlreich odpustí, na kulinářské umění se zaměříme třeba zase příště.
Po obědě zbývalo už jen pár chvil na dokončení posledních zbývajících úkolů a ve tři hodiny museli být všichni zpět “na základně,” abychom se mohli vrhnout na další část programu.
Odpoledne nás totiž čekal ještě výlet na hrad Hněvín. Další znamenitá volba. Nejen, že jsme se cestou přesvědčili, že jako správný hrad stojí na pekelném kopci, ze kterého je báječný rozhled. Nejen, že jsme cestou i z vrcholu měli možnost vidět jednu z rarit Mostu a sice Kostel Nanebevzetí Panny Marie z první poloviny 16. století, který byl z důvody postupující těžby hnědého uhlí v roce 1975 přestěhován o 841 metrů a tím se zapsal do Guinessovi knihy rekordů, jako přeprava nejtěžšího předmětu po kolejích. Ale i samotný hrad je velmi hezkou stavbou se zajímavou historií. Ale hezky popořádku.
Nejprve jsme tedy obešli Široký vrch a vyšplhali se na Hněvín coby kopec a protože nám to bylo málo, šli jsme rovnou na hradní věž, z jejíhož ochozu jsem se kochali úžasným rozhledem do celého okolí.
Když jsme pak sestoupili zpět na hradní nádvoří u sochy Edwarda Kelleyho jsme si přečetli něco málo o jeho osudu, který ho zavedl až sem na hrad Hněvín, a jak se tu nakonec zmrzačil tak, že si raději vzal život.
Po zpáteční cestě nás už čekal tradiční večerní program příprava a konzumace večeře proložené deskohraním a zpětnou vazbou k dopolednímu programu. A protože jsme na druhý den chtěli ještě něco stihnout, než v jednu hodinu vyrazíme k domovu, tak vedoucí ještě večer připravili oběd na druhý den.
Den 3. na skok k Matyldě a hurá domů
Jak jsem řekl druhý den ráno jsme vcelku rychle zabalili, posnídali a vyrazili na krátký dopolední výlet k nedalekému umělému jezeru Matylda. Rekultivačnímu dílu po těžbě hnědého uhlí.
Nevyráželi jsme sice nijak časně, ale svět kolem nás se tvářil, jakoby sotva rozlepil oči. Pavučiny zdobily kapky rosy, lidé v ulicích téměř žádní, i autodrom po včerejším řadění utichl a na jezeře se válela mlha.
Nadýchali jsme se čerstvého ranního vzduchu vonícího rosou a pokochali výhledem na jezero a hrad, který ze břehu na vrcholu Hněvína vedle právě vyšlého slunce vytvářel pohádkovou siluetu.
A nebyli by to naši skauti, kdyby je místní dětské hřiště nevrhlo o pár let zpět.
Po návratu do Skautského domu, jsme dopekli a snědli večer připravené zapečené těstoviny, poklidili naše dočasné útočiště a vyrazili zpět k domovu. Čekala nás poklidná cesta vláčkem. …vlastně náhradní autobusovou dopravou, kterážto jaksi zkonzumovala notnou část času plánovaného na přestup na autobus domů ze Sokolova.
Nakonec se ukázalo, že těch zbývajících pět minut nám na přestup stačilo a zalarmovaní rodiče tak jen prošli zkouškou pohotovosti.
Tedy autobus jsme stihli, ale jaký nám dopravce přistaví, to jsme předem netušili. Nakonec jsme se vešli a domů v pořádku docestovali.