Podzimky v Aši

Jantar

Středa

Ve středu jsme s plnými krosnami nastoupili do autobusu směr Sokolov. Při čekání na vlak do Chebu jsme hráli různé hry. Po asi hodinovém čekání, přijel jeden vagón plný lidí. Přes sebevětší obtíže včetně nepříjemných lidí se nám nakonec podařilo nacpat se do vláčku. Kvůli zpoždění bychom nestihli vlak z Chebu do Aše, pokud by ho nezdržely Veve a Skřítek. V Aši jsme ještě přestoupili na vlak do Aše-město, a po krátké jízdě jsme byli na místě.

V klubovně na nás již čekala Simča. Po obědě v podobě svačin z domova, jsme měli rychlokurz focení. Poté jsme šli ven hrát hry, abychom si naše nově nabyté vědomosti vyzkoušeli v praxi.

Po hrách jako Bomba a štít nebo Patičkovaná, jsme se šli navečeřet. Bylo to poslední teplé jídlo, které jsme dostali, protože čtvrteční oběd jsme si už vařili sami. Večeři ale dostal jen ten, kdo si upletl turbánek.

Ve volném čase jsme po družinách, do kterých jsme byli rozděleni, sepisovali seznam věcí, které budeme potřebovat na vaření. Nevítané zpestření bylo, že dveřím od klučičí klubovny upadla klika. A tak se několikrát stalo že ještě před večerkou jsme museli kluky osvobozovat ze zavřeného pokoje.

Čtvrtek

Po kukuřuřu lupínkách s jogurtem a medem k snídani, jsme šli toho dne poprvé do Penny, na nákup jídla.

Po příchodu jsme byli vysláni do okolí hledat různé druhy listů. Když jsme se v nedalekém lesíku setkali s podivínem v díře, tak jsme to radši otočili a šli jsme vařit oběd. Cestou jsme ještě potkali štěně a sesypali jsme se na něj.

K obědu jsme si uvařili výbornou bramboračku a palačinky s jahodami a šlehačkou. Odpoledne jsme náš hon za listy zakončili na novém hřišti v Parku historie.  Když jsme se vrátili do klubovny, dali jsme se do přípravy večeře. Po večeři jsme si připravili věci na dvoudenní putování, které nás čekalo.

Pátek

Ráno jsme si sbalili všechny naše věci, které by se nám mohly hodit. Uvařili jsme si krupicovou kaši k snídani, přibalili do krosen společné věci, a o půl desáté jsme se nechali se zavázanýma očima odvézt neznámo kam.

Byli jsme vyloženi na nějaké cestě a jen s pomocí mapy jsme se měli dostat na oranžově zakroužkované místo. Okolí bylo sice hezké, ale cesta ne. Byla z kopce do kopce a plná bláta. Osm kilometrů za námi a dorazili jsme na nejzápadnější místo Čech.

U zdejšího altánku jsme si začali vařit kuře na kari. Kolemjdoucí turisté, omámení vůní linoucí se z našich kotlíků, prosili o ochutnání. Umyli jsme nádobí a hledali jsme signál abychom zjistili co máme dělat dál.

Když přišli vedoucí, sdělili nám kudy dál a tak jsme vyrazili. Po zbylých pěti kilometrech, které se zdály nekonečné jsme došli na loučku s chaloupkou. Začali jsme stavět stany a vařit večeři, kterou představovala gulášová polévka s čínskými nudlemi z pytlíku. Společně jsme pak sedli k táboráku a začali si povídat, když jsme zrovna neměli zacpanou pusu marshmallowny.  

Lenochodi

Středa

Ve středu ráno jsme jeli autobusem do Sokolova, pak jsme přestoupili na vlak do Chebu s velmi nepříjemnou paní.  Potom jsme přestoupili na další vlak do Aše. Vystoupili jsme a šli jsme do skautské klubovny. Když jsme měli uklizeno šli jsme ven se naučit, jak správně fotit.

Čtvrtek

Ráno jsme se probudili a rovnou po snídani jsme se vypravili na cestu k Penny, kde jsme si koupili věci na čtvrtek pátek a sobotu. Až jsme nakoupili všechny suroviny.

O pár minut později jsme šli sbírat listy. Později, až jsme přišli zpátky do klubovny, jsme šli vařit náš oběd, což byly palačinky.

Chvíli po jídle jsme šli zase ven do Parku historie našli jsme posledních pár listů, pak, až přišli Roveři a Rangers, jsme si šli na pár minut hrát na hřiště.

Když jsme přišli zpět, šli jsme rovnou vařit večeři. Později jsme dostali za úkol si připravit na příští den, kdy budeme spát ve stanu.

Pátek

Ráno jsme se vzbudili, dali jsme si naší snídani, kterou jsme si připravili. Později jsme si zavázali oči a vysadili nás na silnici mezi polem a kravínem.

Po chvilce jsme se našli na mapě a zjistili jsme, že jsme v obci pastviny. Poté jsme vyšli na cestu k nejzápadnější bodu český republiky.

Po dlouhé a rovné cestě jsme došli k větrným elektrárnám kde jsme si odpočnuli a prohlídli ty obrovské větrné elektrárny.

Po odpočinku jsme vyrazili směrem k Mlýnskému vrchu, kde jsme odbočili špatným směrem. Po chvilce jsme zjistili že jsme špatně odbočili a vrátili se zpátky na cestu, a šli jsme přímo k nejzápadnějšímu bodu Česka.

Později jsme potkali holky z druhé skupiny, a to nás ujistilo že jdeme správnou cestou, až jsme tam přišli, jsme uviděli, jak druhá skupina dojídá jejích jídlo.

Jsme pak vařili náš oběd, která nám celkem dlouho trvala. Druhý tým odešel a my jsme jedli naše jídlo. Po dlouhý době jsme se zabalili a šli jsme na cestu do tábořiště, o které jsme nevěděli kde je kvůli tomu, že jsme neměli signál. Asi po jedenácti minutách jsme zjistili že jedeme správnou cestou do Štítar.

Když jsme dorazili do Štítar, kde čekaly vedoucí a druhá skupina tak jsme si začali stavět stany. Připravili jsme si věci na večeři což byli buřty. Potom jsme si šli všichni povídat a po hodině jsme šli spát.

Sobota

Ráno až jsme se zbudili, jsme si zabalili krosny na cestu zpátky do klubovny. Měli jsme čas kvůli tomu, že stany byli mokrý a se potřebovali uschnout. Zahráli jsme se pár her a pak jsme sbalili stany, pak jsme si vyrazili do Aše do klubovny.

Filip

(Větší část dětství strávil v Anglii.)

Ignis fatuus

Středa

Čekáme na spěšný vlak, jenž tu už má být asi čtvrt hodiny. Klasika, České Dráhy. Vidím přijíždět vlak. Za normálních okolností bych se celkem radoval, ale ten vlak, co přijel nebyl žádný spěšný vlak, ale jen klasický malinký motoráček s jediným vagonem. Ten jediný vagon, co přijel byl úplně narvaný k prasknutí. Chvíli čekáme, až lidi vystoupí a nic. Hlouček nastupoval jedněmi dveřmi a pochvíli už nebylo kam. Tak na nás zařve začne řvát průvodčí: „Pojďte tudy, sem už se nevejdete!“ Nastupujme druhým vchodem a snažíme se narvat jen do zádveří, jenomže tam se jaksi 8 lidí nevejde.

Chci otevřít dveře do vagonu, ale nejdete to. Zkusím to ještě jednou. Pořád nic. Tak se kouknu skrz prosklené dveře a vidím paní, jak drží dveře nohou. Zaberu ještě víc a pokusím se promluvit na paní, ať tu nohu kousek posune, jenže než to stihnu tak začne na mě řvát ona: „Sem se nevejdete, zůstaňte tam.“ „Paní, ale já venku ještě mám 3 děti a musíme se vejít.“ „Tak si jeďte jinačím vlakem.“ Tak přehodnotím svá rozhodnutí a zvolím méně diplomatickou cestu. Rozervu dveře a jdu dovnitř, kde podle paní místo být nemělo. Paní měla samozřejmě spoustu poznámek. Popojdu asi tři metry do vagonu a zjistím že už jsme ve vlaku všichni. Usadím se a po chvilce vejde průvodčí, Vaškovi vzal krosnu do kabinky a nepříjemnou paní usadil, protože ji samotnou asi nenapadlo, že na volné místo se dá dokonce i sednout.

Po chvíli zjistím že máme vystupovat a moje skupinka, která tam byla se mnou byla za zavřenými dveřmi a já se nemohl zvednou a jít jim to říct, na to tam nebylo místo. Chvíli přemýšlím, zdali se prorvu mezi lidmi ke dveřím, nebo někoho u dveří poprosím, ať jim to řekne. Ale dřív, než se rozhodnu si všimnu, jak holky, které informaci o výstupu měli, komunikují s druhou skupinkou znakovou abecedou. Tak je nechám a vypadá to, že si úspěšně sdělili informaci. Ale stejně to bylo k ničemu, vzhledem k tomu, že ten vlak v Chebu končil a dál nejel.

V Chebu jsme nabrali Veve a Skřítka a úspěšně jsme přestoupili na vlak Cheb – Aš, který už byl díkybohu normální moderní vlak. To už cesta byla mnohem pohodlnější. Cesta už ke klubovně tak daleko nebyla, max 2 km. Ale dětem s krosnami to připadá mnohem víc, než 2 km. Děti funěli, vzdychali a nadávali na cestu. A to zatím nevěděli, že za pár dní je čeká 10krát delší cesta.

Úspěšně jsme dorazili do klubovny v Aši. Všichni jsme se vybalili, sedli ke stolu a dali jsme si, co nám zbylo z domova. Moc toho nebylo, ale stačilo to. Když už jsme měli naplněný bříška, následovalo si vymyslet jídla s omezeným rozpočtem na další dva dny – 2 obědy, 2 večeře, 2 snídaně. My jsme to nějak vymyslel, holky to taky nějak zvládli, ale u kluků to byl trochu problém.

Následoval foto workshop od Veve, která tenhle obor studuje. Řekla nám nějaké ty základy, ukázala v praxi a šli jsme fotit do pole. Hráli jsme hry a půlka se snažila vyfotit druhou půlku v pohybu. Mnohem těžší, než se zdá. Tahle fotka rozmazaná, tahle pod špatným úhlem, tahle ve špatný moment. A na té jediný, co se povede, zrovna dotyčná osoba mrká.

Když už nebylo co fotit jsme se přesunuli na hřiště, kde jsme hráli další hry. Teda jsme se o to snažili. Některé děti nebyli schopny pochopit pravidla i po čtvrt hodině hraní. Aghhh. Tak jsme se přesunuli na jinačí hru, kterou děti už díkybohu pochopily.

Děti dohrály a přesunuli jsme se zpět do klubovny, kde jsme dostali další úkol – napsat nákupní seznam k našemu jídlu. Rozdělili jsme si to a já naštěstí psal nákupní seznam k palačinkám. To zas tak složitý nebylo, a složitější jídla jako špízy měli holky, které v tomu už byly trochu zběhlí.

Pak už nás jen čekala večeře a šli jsme spát, teda děti šli spát.

Saša

Čtvrtek

Ve čtvrtek ráno jsme začali pomalu, ale vydatně. Vstávali jsme docela pozdě… Až v 9 hodin. Ale k snídani jsme měli kuku lupínky s medem a jogurtem a samozřejmě kafe 😀

Před námi stál velmi důležitý a náročný úkol – vyrabovat supermarket. Teda ne doslova samozřejmě, ale sehnat jídlo na další 2 dny jsme museli. A tak jsme se vydali do Penny a hledali a kličkovali skrz přeplněný supermarket. Nicméně, náš lov nebyl tak úplně úspěšný, a tak jsme já a Veve podnikli další výpravu směr Tesco, kde jsme chtěli ulovit párky, marmeládu a maso. To taky tak úplně nevyšlo… Párky a marmeládu jsme sice ulovily, ale s masem to nevyšlo, takže jsme se vrátili zpět do Penny a koupily ho tam.

Další nelehká věc, co stála před námi bylo uvařit si oběd. V plánu bylo kuře na kari. Mezitím, než jsme se s Veve stihly vrátit z obchodu, tak se Saša rozhodl, že trošku okoření rýži… doslova, nasypal do vody na vaření kari, ale bylo to dobrý. Jídlo jsme úspěšně uvařili, snědli a byli straaaašně nacpaný, jak to bylo dobrý.

Po obědě jsme si dali další hrneček kávy a krátký polední klid a krásně jsme si popovídali. Děti jsme odeslali do parku nasbírat lístečky, Simča odjela do Slavkova vyzvednout Duka a my jsme čekali až dorazí můj tatínek a doveze sušenky, co jsem den před začátek výpravy pekla do 2 do rána (dorazil, dovezl a byli moc dobrý).

Když se tak stalo, vyrazili jsme za dětmi i my a blbli všichni chvíli na hřišti. Po ne moc příjemném rozhovoru s panem hlídačem o tom, že nás je na té houpací síti rozhodně moc a jsme moc blízko váhovému limitu, jsme se radši sbalili a odešli.

Po cestě zpátky jsme se stavili v obchodě dokoupit pár zapomenutých věcí a začali vařit večeři. Což začalo být docela vtipný. My jsme si totiž k večeři vymysleli špízy. Maso jsme měly naložené, pustili jsme si písničky a začali jsme hledat špejle… a hledali jsme, přemýšleli, jestli je nebude lepší koupit nebo jestli nepůjdeme do lesa nasbírat klacíky, až jsme je nakonec našli.

Špejle jsme našli, zeleninu nakrájeli a začali jsme napichovat špízy. A tak jsme tak napichovali a napichovali až některé věci začaly docházet, tak se Saša ještě proběhl do obchodu.

Špízy byly nachystané a plán byl udělat je venku na grilu. S tím bylo hned několik problémů – neměli jsme brikety na kterých to udělat a gril byl plný bláta. Druhý bod jsme vyřešili celkem rychle, Saša vzal do ruky lopatu, udělal špinavou práci a gril byl v tu ránu čistý. A taktéž Saša v tu ránu špinavý. Nicméně, abychom měli na čem špízy udělat, tak jsme museli ještě koupit brikety.

Vyskládali jsme špízy jeden vedle druhého na gril, zapálili oheň a čekali až se jídlo udělá… Oheň sice nějak hořel, ale moc nadějně to ze začátku nevypadalo, a tak jsme kolem ohně vytvořili debatní kroužek a přemýšleli, jestli když budeme ony špízy zahřívat vlastními těly, tak tomu pomůžeme. Nepomohli jsme 😀

Vymýšleli jsme různé vychytávky, jako třeba, že když přiklopíme špízy druhým kovovým táckem, tak to přece musí to teplo vracet zpět ke špízům, ale marně. Maso bylo stále syrové. A tak si Duke udělal projížďku na benzinu a přivezl další 2 pytle briket. No a najednou to šlo mnohem lépe.

Vynechala jsem podstatnou část, že jsme s večeří čekali na Seržu, která měla dorazit kolem 9. večer. Takže jsme samozřejmě proces přípravy zdržovali celou dobu naprosto schválně, aby i Serža měla teplou večeři… Samozřejmě (mrk, mrk)

Každopádně jsme si královsky pochutnali, popovídali a uložili se ke spánku, protože před námi byl velmi nabitý a náročný den.

Skřítek